ROZHOVOR: Za každým kilometrem dálnice jsou roky práce

Podílel jste se na řadě klíčových dálničních tahů – D3, D6, D7. Když se na ty projekty podíváte zpětně, který vás profesně nejvíc formoval a proč?

První stavby, které jsem měl jako HIP na starosti, byly na D7. Tam jsem se to učil. Sice jsem už předtím projektoval řadu let, ale „hipování“, tedy vedení zakázky, je trochu jiná disciplína. Pro mě to bylo všechno nové a musel jsem se s tím poprat a naučit se to. Postupně, jak člověk získává zkušenosti, zjišťuje, že technické věci se hodně opakují. Vychází se ze stejných norem, řešení jsou v podobných mezích. Co se ale pokaždé mění, jsou lidé a celé zázemí kolem projektu. Každá stavba má samozřejmě svá technická specifika, ale pro mě jsou nakonec důležitější ty lidské milníky – jestli tam byl někdo, s kým se nedalo pracovat, nebo naopak stavba běžela hladce, i když technicky byla podobná. Na projektu máte vždycky nějakého partnera, člověka na straně zhotovitele nebo investora, který má přípravu na starosti. A když nejste na stejné vlně, tak to začne drhnout.

Obchvat Českých Budějovic na D3 je projekt, který pocítil prakticky každý řidič mířící z Čech do Rakouska. V čem byl z vašeho pohledu výjimečný – technicky, organizačně nebo lidsky?

Z uživatelského pohledu to byla změna velká. Otevřely se vlastně tři stavby najednou a v tu chvíli se řidičům výrazně zkrátil průjezd Českými Budějovicemi, klidně o půl hodiny. Odpadla komplikace průjezdu městem, což byl velký přínos i pro samotné Budějovice. Myslím si, že z pohledu veřejnosti to byl opravdu velký skok – ne běžný úsek dálnice někde v poli, ale něco, co mělo okamžitý a výrazný dopad. Pro nás to byl výjimečný projekt i rozsahem. Připravoval se mnoho let, navazovali jsme na práci kolegů ze SUDOPu z předchozích stupňů a pokračovali v projektu, který byl mimořádně dlouhý. Zapojeno bylo velké množství lidí a kooperantů, a to jak ze skupiny SUDOP, tak zvenku. Tím, jak je ten úsek dlouhý, se tam vlastně potká téměř všechno, co si člověk v silničním stavitelství dokáže představit – mosty, křižovatky, přeložky, zdi, různá technická řešení a problémy. Z tohoto pohledu to bylo velmi komplexní.

Na začátku to působilo velmi neobvykle, protože do projektu vstoupil zahraniční zhotovitel, italská a slovenská firma. Jednání probíhala ve velkém počtu lidí, v angličtině i italštině, a bylo to nové. Italové ale ze stavby poměrně brzy odešli, takže se to částečně uklidnilo, i když spolupráce se slovenskou stranou měla svá specifika.

Když dnes jedete po dokončeném úseku D3 kolem Českých Budějovic, co vás napadne jako první – profesionální satisfakce, konkrétní problémy, které jste řešili, nebo něco úplně jiného?

Mně se vybavují spíš ty problémy a příběhy, které se kolem stavby řešily. Když jedu po té dálnici, tak to pro mě není jen hotová stavba, ale hlavně vzpomínky na konkrétní místa a situace. Říkám si: tady jsme řešili tohle a tamto, tady byl problém s odvodněním, proč neodtékala voda, jestli byla chyba na straně stavby, nebo projektu. A tak dále a tak dále… To jsou věci, které dopředu neodhadnete, ukážou se až při realizaci. Samozřejmě mám i pocit spokojenosti, že jedu po „své“ dálnici, ale mnohem víc mi v hlavě běží ty příběhy. Každé místo má pro mě nějakou historii.

Na začátku svého působení v SUDOP PRAHA jste prý plánoval zůstat rok nebo dva, a je z toho víc než dvacet let. Co vás přesvědčilo zůstat a kdy vám došlo, že už to není „dočasná zastávka“?

Já jsem to měl jako asi hodně lidí – nastoupil jsem s tím, že se naučím řemeslo. Velká firma, žádná garáž, říkal jsem si, že tady získám zkušenosti, jak se to má dělat, protože po škole člověk v podstatě nic neví. Plán byl dva tři roky a pak jít dál, podívat se jinam. Jenže mě to chytlo – lidi, kolektiv, práce, prostředí. Postupně jsem se stal součástí a už jsem zůstal. A vlastně to tak má asi hodně lidí z mojí generace – nastoupili na pár let a najednou je z toho pětadvacet.

V souvislosti s tím napadá, jako jak to funguje dnes? Vychováváte si nové HIPy, abyste je pak měli k ruce?

To je přirozený vývoj. HIPové se u nás většinou vychovávají z projektantů, nikdy se nestalo, že bychom někoho přijali zvenku rovnou na tuhle pozici. Ani to prakticky není potřeba. Projektanti, kteří chtějí a nebrání se tomu, se k té práci postupně dostanou. Mají otevřené dveře – můžou se posunout dál, ale nemusí. Jsou lidé, které baví celý život projektovat a nechtějí tu roli měnit a pak zůstávají u projektování. Zároveň je to i generační obměna – kolegové odcházejí nebo odcházet budou, takže probíhá i přirozený posun.

Vaše kariéra vedla od kresliče až k hlavnímu inženýrovi projektu. Co je dnes na práci HIPa nejtěžší – a co naopak nejvíc podceňují lidé mimo obor?

Nejtěžší je komunikace s lidmi, lidská stránka. Skloubit různé povahy. Jsem v podstatě mezi dvěma kameny – na jednu stranu chci mít s kolegy a spolupracovníky dobrý vztah, nechci působit direktivně, ale na druhou stranu mám termíny, které oni často nevnímají v celém kontextu a já je vidět musím. U projektových prací je to o to složitější, že se snažím, aby kolegové byli zároveň partneři, se kterými se dá normálně fungovat, ovšem zároveň potřebují jasné termíny. U staveb v realizaci je to ještě ostřejší. Jakmile běží realizace, bagry takzvaně jedou, termíny jsou dané a tlak zvenku je mnohem větší. Ten pak musím nějak přenést na náš tým, který má ale vlastní kapacity a zároveň pracuje na dalších projektech.

To balancování je nejtěžší. Nejsem jediný, kdo po nich něco chce, a musím se vejít do jejich časových možností, aniž bych na ně tlačil víc, než je nutné. Zároveň s nimi budu pracovat další roky, takže nechci jít cestou nátlaku. Udržet funkční spolupráci a zároveň plnit termíny je podle mě ta nejnáročnější část práce HIPa.