Na jaké bázi musíte hlídat financování?
Minimálně čtrnáctidenní. Může nás dorazit velké DPH, spousta věcí nás může ovlivnit. Anebo prostý posun termínu na nějaké zakázce, který zrovna pod sebou generoval desetimilionovou a vyšší částku. Když se vám posune příjem peněz o měsíc, dva nebo více a měli jste je mít, nebo nemáte, tak i silná firma jako SUDOP to pocítí.
Co vám nejvíc při téhle práci pomáhá? Máte všechna data někde v Excelu, ve speciálním účetním programu, který na vás „bliká“, když dochází peníze, anebo hlavně spoléháte na svou hlavu?
Je to kombinace. Musíte si vždy představit čtyři pět scénářů, co může nastat, a pak to samozřejmě hledáte v systému, jelikož v účetnictví a při vedení společnosti to znamená znát procesy i u těch firem, s nimiž spolupracujeme. Znát jejich návyky a umět tomu přizpůsobit vlastní systém. Protože jsem 20 let byla na druhé straně „barikády“, tedy u investora, tak v momentě, kdy se vystaví faktura, si ještě pořád dokážu představit, co s tím protistrana dělá, jaký čas jim trvá, než to vše zpracují, nebo co obnáší vyžádání dotačních prostředků z Evropské unie. Se všemi těmito informacemi se musí neustále pracovat a všechno se musí zkombinovat.
Které vlastnosti jsou na vaší pozici zásadní?
Musíte vnímat své okolí a to nejen ve firmě. Hodně důležitá je v současné době legislativa, jelikož se zaměstnanci a s firmou hodně cloumají změny zákonů. Hypoteticky vznikne někde nějaký přílepek u zákona a vy musíte zjistit, že se vás zásadně dotkne, protože zrovna v tom segmentu se firma pohybuje. Neustále tedy musíte studovat a diskutovat. A pak jde o to, mít tým lidí, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Bez lidí se neobejdete. Jak říkala kdysi moje kolegyně, jedna špatná účetní dokáže zlikvidovat celý barák a to platí pořád. Protože udělá takové chyby, které se odrazí v nedozírných pokutách či obstavení financí na straně finančního úřadu, a pak se to s vámi veze a už s tím nikdo nic v historicky krátké době neudělá. Nutným předpokladem pro pozici finančního ředitele je pak také předvídavost a odolnost vůči stresu. Zvláště když vidíte blížící se faktury, posuny termínů, klesající cashflow a zároveň víte, že máte zodpovědnost za tři sta lidí a jejich rodiny.
A z pohledu personalistiky nebo HR?
Jsem znamením Rak a nedokázala bych žít ve firmě typu KPMG či Deloitte, v neosobním světě. Potřebuji lidi vnímat a cítit jejich náladu. Vnímat, jestli se jim něco líbí, nelíbí a jak jim případně pomoci. Lidé jsou dnes různí, generace jsou různé, mají různý pohled na svět, a musíte se s tím naučit žít a snažit se jejich postoje chápat, ať jsou jakékoliv. Lidi nepředěláte, musíte předělat sám sebe. Aspoň v myšlení.
Máte na starost také evropskou agendu. Tedy compliance, GDPR, prevenci korupce a podvodů, pracovní a smluvní právo, whistleblowing… Kolik času vám tyto „evropské“ radosti zaberou?
Nedokážu to spočítat. Jsou chvíle, kdy vám to vezme půl měsíce i celý, ale jindy se toho zase nemusíte dotknout. Evropskou unii v tomto ohledu rozhodně z ničeho neviním. Část věcí má hluboké ratio a mají smysl, třeba GDPR, které si dle mého společnost sama způsobila, respektive firmy, které přeprodávaly a parazitovaly na datech svých klientů. Můj názor je, že my Češi si spoustu věcí děláme sami a na Evropskou unii se velmi rádi vymlouváme. Měla jsem možnost za SŽDC jezdit do Bruselu na Evropskou komisi či mluvit s lidmi z Evropského účetního dvora a pochopila jsem, že se někdy snažíme být „papežštější než papež“.
Samozřejmě je to pak s nařízeními a pravidly někdy ode zdi ke zdi, nesmíte všechna nařízení brát „školometsky“, musíte zapojit i selský rozum a lidský faktor, aby se s tím dalo žít. A pak je důležité umět to lidem vysvětlit. Není to tak, že si honíte svoje ego a potřebujete vykázat čárky za provedené činnosti a vytvořené „papíry“. Jde o to, že jste na nějakém rozhraní nebo na hraně, kudy postupujete, kam až si můžete dovolit jít bez vidiny trestu nebo nepříjemného finančního či jiného dopadu na firmu, ale tak, aby to pro vaše lidi bylo aspoň trochu únosné.
Kromě ekonomie jste vystudovala ještě práva. Tušila jste, že se vám to bude profesně hodit a dobře se propojovat?
Když se na to dívám zpětně, přijde mi, že to bylo pominutí smyslů (smích). Ne, bez legrace, celé to pochází ze zásad, které mi vštípili rodiče. Tatínek mi řekl, že můžu řídit pouze to, čemu sama rozumím, a bavit se tím, co sama umím. Když jsem začala studovat práva, dostala jsem tehdy na hrb celé právní oddělení se všemi záležitostmi, včetně veřejných zakázek, a necítila jsem se v té pozici komfortně. Měla jsem neskutečné štěstí, že tehdy vznikl koncept ve spolupráci s profesory na Univerzitě Karlově, kdy se k právu mohli dostat i dálkaři. Lidé z praxe, kteří mohli studovat právo, aniž by museli přerušit svou profesní kariéru. Protože jsme byli z praxe, tak to bavilo i ty věhlasné profesory, když se dozvídali něco i oni od nás. Leckdy jsme se „ochytřovali“ navzájem, ale v takovém velmi přátelském a konstruktivním duchu. Dodnes jsem s některými profesory a docenty v úzkém kontaktu.
Téměř deset let jste učila na Univerzitě Pardubice. Jak na ta léta vzpomínáte?
Jako na úžasný čas, který mi strašně moc dal. Začala jsem učit při práci, když mi bylo nějakých třicet, takže jsem si pamatovala, jak to vypadalo za mých školních let, která jsem nějak „přežila“, a chtěla jsem být jiný učitel. Byla jsem asi netypický učitel, kdy jsem se snažila předvádět těm proti mně, s čím vším se můžou v praxi setkat, a na tom jsem je pak učila tu nezáživnou část, co se museli naučit. Proti mně seděla generace, která měla za sebou možnost uvolnění v názorech, ve zdrojích, takže oni se ptali: proč ne, proč tak, a ne jinak? Byly to úžasné roky, které mě hodně posunuly, dodnes se školou spolupracuji a mám tam kamarády, potkáváme se na měsíční bázi. Jinak studenti tam jsou pořád stejní, jen je jich o hodně míň. Jak těch, kteří studují jen proto, aby měli vysokou školu, těch je v tuto chvíli oproti mým rokům o hodně méně. Tak těch, kteří berou těžká studia techniky jako výzvu a koníček pro život.
Stále se hovoří o nedostatku talentů zejména v technických oborech. Jak vnímáte situaci na trhu práce vy? A jak se to dotýká SUDOP PRAHA?
Dotýká se to celé republiky. Chceme se posouvat, stavět úžasná díla typu Dukovany nebo vysokorychlostní tratě či ETCS, ale mám pocit, že technici brzy vymřou. Když jsem učila na univerzitě (v letech 2001–2010, pozn. red.), studovalo například v určitém technickém oboru 40 lidí v ročníku, teď jich je tam klidně jen osm.
Kde je vzít?
Podle mě to celé začíná u matematiky. U názoru státu, že matematika děti stresuje a podobně. A pokud dáte dítěti šanci vyhnout se něčemu těžkému, tak snad jen Sheldon Cooper se tomu nevyhne. Když nemáte matematiku, nemáte šanci jít na technickou školu. Na druhou stranu možná pak jdou na techniku opravdu jen skalní srdcaři. Velká část toho prvotního rozhodnutí leží i na rodičích. Přitom v tuto chvíli začínají být opravdu kvalitní projektanti platově ročně i na sedmimístné částce, na úrovni neurologů nebo kardiologů.
Přesto se vám do firmy mladé daří lákat, někteří mladí kolegové i na pozicích vedoucích středisek jsou toho důkazem. Jací jsou dnešní absolventi? Opravdu nechtějí někdy zase tak tvrdě pracovat a touží po work-life balance?
Myslím si, že jsou stejní jako my, jen mají jiné možnosti a zdroje kolem sebe. My žili v prostředí, kde se úplně nenosila otevřenost, vlastní názory, neměli jsme šanci cestovat. Dnešní generace není špatná, je jiná. My bychom se dnes s jejích možnostmi také chovali jinak. Jsou to děti rodičů, kteří po revoluci byli dvanáct a více hodin v práci, oni to viděli a nechtějí takhle skončit. Chtějí opak. Správný je podle mě nějaký kompromis. Mladý člověk, který nemá zkušenosti a zatím nic nedokázal, nemůže čekat, že dostane stotisícový plat. Ale může čekat, že pokud ukáže, že je dobrý a jak se říká, „má tah na branku“, tak se o něj firmy poperou. A může to být zakrátko a nemusí na to čekat do padesáti let. My se s tím musíme srovnat a naučit se s tím žít. Myslím si každopádně, že být jiný je dobré a možná ti mladí dopadnou lépe než my. Už si uvědomují, kde chtějí a nechtějí být. My to vidíme až teď, když už máme velkou část života za sebou.
Jak pečujete o vaše zaměstnance v SUDOP PRAHA, aby byli ve firmě spokojení a nechtěli odcházet?
Samozřejmě vymýšlíme, co se dá a co nám stát umožní uplatnit. Portfolio benefitů se snažíme připravit tak, aby si v nich každý našel svoje, od sportovních po kulturní i zdravotní. Díváme se také na věkovou strukturu, SUDOP je svou povahou stále rodinná firma. Tomu odpovídají i pracovní výročí, takže tu není ani neobvyklé slavit 50 let ve firmě. Nabízíme proto i benefity pro starší kolegy, které by jim pomohly třeba zdravotně. Například trvalou zdravotní péči o zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, jež nabízí lékařskou péči, od praktických doktorů až po specialisty. Naši zaměstnanci tak nemusí běhat po Praze a hledat specialisty z řad kardiologů, endokrinologů nebo zubařů.